obchod vedou. Byl jsem tam, kde je temno, a kde ve tmách velmi chudí lidé sedí a plačí…“
„Nu!“ zvolal melamed, „a kde pak dnes může býti smutno? Dnes je sabbat, všude je jasno a veselo… kde tedy dnes může býti temno?“
Několik starších členů rodiny pozdvihlo hlavy a ve sboru opakovalo otázku:
„Kde může býti dnes temno?“
A hned po tom zahučela opět sborová otázka:
„Kdes byl, Meire?“
Meir neodpovídal. Měl oči sklopeny, a tvář jeho jevila nesmělosť a vnitřní váhání.
Náhle jedno děvče, sedící u dolejšího konce stolu, totéž, jež bylo před chvílí přivedlo prababičku do rodinného kruhu, děvče snědé s černýma očima čtveračivýma, zvolalo vesele, tleskajíc rukama:
„Já vím, kde je dnes temno!“
Všecky oči obrátily se na dívku, a všecka ústa se tázala:
„Kde?“
Lía, uvedši na sebe všeobecnou pozornosť, zarděla se a odpověděla již tišeji, poněkud ostýchavě:
„V chaloupce Abela Karaity — v té, jež stojí tam u karaitského pahorku.“
„Meire! tys byl u Karaitův?“
Otázku tuto vyslovilo více než deset hlasů, z nichžto však vynikl pískavý, ostrý hlas melamedův, jenž všecky ostatní přehlušil.
Na jinochově tváři posud ostýchavé počal se jeviti výraz příkré a poněkud hněvivé rozdrážděnosti.
„Nebyl jsem u nich,“ odpověděl již poněkud hlasitěji než prvé, „ale zachránil jsem je před velkým přepadnutím.“
„Přepadnutí? jaké přepadnutí? a kdo je přepadl?“ tázal se melamed hlasem třesavým.
