ač je dnes sabbat, den radosti, v Nebi celá nebeská rodina se těší a na zemi všickni pobožní lidé jsou povinni těšiti se a udržovati duše své u veliké radosti?“
Všecko to vypověděl člověk divného zevnějšku. Byl to spíše človíček, malý, vyzáblý, kostnatý, s velkou hlavou, pokrytou vlasy rozježenými, tvrdými a tmavými, s tváří temnou, okrouhlou, zarostlou velkým, spleteným vousem, s velkou bradou, jež prozrazovala, že má hřeben a kartáč v náramné ošklivosti, a s vypoulenýma očima, jimiž pod vypuklýma víčkama pohyboval rychlostí nepřirovnalou, šlehaje vůkol blesky ostrými, pronikavými. Vyzáblosť a kostnatosť těla toho byla nápadna oděvem ještě podivnějším, nežli jím byl ten člověk sám. Oděv ten vynikal neobyčejnou prostotou, neboť sestával pouze z košile, či spíše z pytle, jenž jsa sešit ze šedého, hrubého plátna a u šíje a v pasu převázán tlustou šňůrou z konopí, spadal až k zemi a napolo pokrýval nohy tmavé, úplně bosé.
Kým byl ten člověk v oděvu asketa, s očima fanatikovýma, a s ústy plnými výrazu mystického, hlubokého, rozradování skoro opojeného? Byl to Reb Moše, melamed, čili učitel náboženství a hebrejského jazyka, vzor pobožnosti, ve vichřici, v dešti, mrazu a vedru jednostejně bosý a oděný svým pytlem plátěným; podlé příkladu ptactva nebeského žil nevěda čím — leda nějakým zrnem, tu i onde vrženým; byl konečně pravým okem a pravou rukou velkého rabína šibovského, Isáka Todra, a po tom rabínovi prvním předmětem úcty a podivu celé obce.
Meir Ezofovič, pravnuk Heršův a vnuk starého Saula, vyslechnuv četné otázky vycházející z úst melamedových a jeho se týkající, nepřisedl ještě ku stolu, ale stoje přímo, se sklopenýma očima, hlasem přitlumeným patrnou ostýchavostí odpověděl:
„Rebe! Nebyl jsem, tam, kde lidé se veselí aneb dobrý
