U velkém množství členů rodiny zde shromážděných nikdo si posud nepovšimnul, že tu jeden nebyl přítomným.
Starý Saul neopakoval otázky matčiny; ale čelo jeho ještě více se svraštělo, a oči patřily přísně a poněkud hněvivě na dvéře do předsíně.
Dvéře tyto se v tom okamžiku otevřely, a do světnice vstoupil vysoký jinoch štíhlého vzrůstu, v dlouhém oděvu, obloženém u šíje a prsou drahocennou kožišinou. Vstoupil, zavřel za sebou dvéře, a stanul na prahu jako by nesměle aneb stydlivě. Postřehl, že se opozdil, že společné modlitby rodinné byly již bez něho odříkány, že oči děda jeho Saula, dvou strýcův a několika starších ženštin vítaly ho pohledem přísné výčitky a bádavé otázky.
Jen zlatoplavé zřenice prababiččiny neblyštěly hněvem aniž nepokojem při pohledu na příchozího. Svraštělá víčka její ani nepřestala se chvěti a mžikati, a žluté, úzké rty pohnuvše se vyřkly jako prve šeptem hlasným, ač nezvučným slova tato:
„Enkelchen! Kleinkindel!“
Po tomto šeptu, jenž se ozval radostí a laskavostí, zavřela se Saulova ústa, která se jižjiž otvírala k vyrčení přísných slov dotazu aneb výčitky; sklopily se tázavé a hněvivé oči dvou synův jeho, a opozdělého příchozího uvítalo jen všeobecné mlčení, jež však opět prababička přerušila, opakujíc ještě jednou:
„Kleinkindel!“
Saul pozdvihnuv rukou svých nad stolem, polohlasně podal přítomným látku modlitby, kterouž odříkávali vždy před večeří sabbatovou.
„Blahoslaven budiž Pán…“, začal.
„Blahoslaven budiž Pán…“, ozvalo se v jizbě bublání přitlumené, a všickni stáli několik minut kolem stolu, posvěcujíce modlitbou pokrmů a nápojů na něm se nalézajících.
Opozdilý jinoch nespojil se však s celým sborem,
