„Mame!“
Výraz ten, obyčejný v ústech dětinných, plynul jaksi podivně sladce a zároveň slavnostně ze svadlých, žlutých rtů Saulových, pohybujících se mezi vousem bílým jako mléko. A pod vlasy, bílými též jako mléko, a pokrytými aksamitovou čepičkou, při vyrčení slova toho uhladilo a vyjasnilo se svraštělé čelo jeho.
Leč kam se poděly snědé, hladké líce, černé ohnivé oči a obratná postava Frejdy, tiché, rozumné, pracovité ženy a důvěrnice Herše Ezofoviče? Ona to vše již přežila, jako přežila muže, pána a spolu přítele svého. Průběhem času její druhdy štíhlá a obratná postava zmohutněla jako kmen, z něhož vyrostlo mnoho větví silných a plodistvých. Její tvář byla nyní pokryta takovým množstvím vrásek, že nebylo lze nalézti mezi nimi ani nejmenšího místa hladkého; oči se zmenšily, zapadly a pohlížely zpod svraštělých a bezbrvých víček zřenicí vybledlou, přižloutlou. Ale na té tváři, umyté rukou času, rozléval se mír nezkalený a sladký. Malé, zlatoplavé zřenice dívaly se vůkol s usmívající se tichostí ducha, podřimujícího v příjemném jemu šelestění; tichý úsměv sladké dřímoty okroužil žluté, ledva patrné rty, jež ode dávna již mlknuly, otvírajíce se čím dále tím řídčeji k vyrčení vždy kratších výrazů.
Nyní ovinujíc šíji čilé, silné dívčiny rukou oděnou v rukáv bílý, vypouchlý, stanula u rodinného stolu, a při hojném osvětlení mžikajíc očima, ohlížela se po tvářích osob ji obkličujících, až posléz ozvala se hlasným šeptem:
„Wo ist Meir?“
Prababička promluvila…
Celá společnosť se pohnula jejími slovy skoro jako stromy pověvem větru. Mužští, ženštiny a děti ohlížely se na sebe, a po velké světnici roznášel se šept hromadný:
„Wo ist Meir?“
