nýbrž ustoupiv poněkud v pozadí světnice, odříkával modlitby sobotního Kiduše[1], jež toho dne promeškal. Čině tak, nepohyboval tělem svým; ruce měl klidně složené křížem na prsou, a zrak nepohnutě upřený na okno, za nímž rozhostila se čirá tma večerní.
Jeho obličej rysů významných a lahodných pokryt byl bledostí, jakou pozorujeme na osobách vášnivých, podlehajících záchvatům nervovým. Bujné, tmavoplavé vlasy se zlatým odleskem splývaly mu na bílé čelo, pod nímž hluboko osazené oči s velkou, šerou, blýskavou zřenicí pohlížely trochu smutně a zamyšleně. Vůbec v celém výrazu tváře tohoto jinocha mísily se známky smutku skoro chmurného a skoro dětinské ostýchavosti. Čelo i oči jeho prozrazovaly jakéhosi tajemného ducha stísněného, nespokojeného, ale malá ústa měla zárys něžné citlivosti a ledva patrně chvilkami se chvěla jako by vlivem obavy tajemně chované. Hořejší ret a pokraj lící pokryt byl hustým zlatoplavým pýřím, což bylo důkazem, že jinochu tomu bylo devatenáct aneb dvacet roků, v kterémžto věku časně dospívajících mužův israelského pokolení má se za to, že jest jim nejen dovoleno, nýbrž dokonce nutno, aby na svůj vrub se oddali záležitostem rodinným a životním.
Jinoch ukončiv svou modlitbu, přiblížil se ku stolu, aby se posadil na obyčejné své místo; v tom uprostřed shromážděných ozval se hlas poněkud chraplavý a znějící tak, jako by mluvící člověk každého výrazu svého nevyslovil, nýbrž vyzpíval:
„A kdes byl tak dlouho, Meire? Cos dělal tak pozdě ve městě, kdy sabbat již započal a nikomu není dovoleno něco činiti? Proč jsi dnes neodříkal sobotního Kiduše s celou rodinou? Proč je čelo tvé tak bledé a zrak tvůj tak smutný,
- ↑ Hebrejská modlitba při počátku sabbatu anebo svátku. Pozn. překl.
