„Reb Jankle! tvůj syn vytlouká chudým osobám chatrná, malá okénka!“
Reb Jankel obrátil několik listů veliké knihy, kterou držel v obou rukou, a zpěvně, vítězně, rozhlasitě ozval se takto:
„Prozpěvujte Pánu píseň vždy novou, neboť on stvořil všecky divy! Prozpěvujte! hrajte! hrajte na harfách, hlasitě přizpěvujíce! Na trouby a rohy trubte před Králem, Pánem!…“
Při posledních slovech zavřely se dvéře u předsíně.
Mladý člověk rychle sestupoval se schůdků povolujících pod jeho nohama, a opustiv tmavou, ohromnou předsíň, brodil se opět v smeti nasypané v průjezdu.
Když pak míjel poslední okno osvětlené, ozývala se z nitra domu píseň polohlasitě zpívaná. Zastavil se, a každý na jeho místě byl by učinil taktéž. Byl to zpěv mužský, mladistvý, čistý jako zvuk perel, lahodný jako klokot stesku, rozvlněný prosbou, smutkem a tesknotou.
„Eliezer!“ zašeptal Meir, stoje u nízkého okna.
Okno toto mělo tabulky mnohem čistší těch, jež nalézaly se v oknech ostatních, ano úplně čisté. Bylo skrz ně viděti malounkou světničku, v nížto kromě lůžka, stolu a skříně s knihami nebylo více ničeho. Na stole hořela malá, žlutá svíčka, a u stolu seděl asi dvacítiletý jinoch tváře neobyčejně bledě, výrazné a lahodné. Hlava jeho spočívala na rukou o stůl opřených. Na tváři nebylo ani stopy ruměnce, ale nápadná ústa jinochova, prostá všeho vousu, byla barvy koralové. A z těch úst vycházel onen překrásný zpěv, jenž by byl mohl po sobě obrátiti nadšenou pozornosť i největšího mistra hudebního.
Nebylo by také divu! Eliezer, syn Janklův, byl kantorem obce šibovské, pěvcem lidu a Jehovy.