„Eliezer!“ opakoval za oknem šepot jemný a příznivý.
Pěvec musil uslyšeti šepot tento, ježto seděl blíže okna, a to jednoduchého. Pozdvihl také víčka a obrátil k oknu oči modré, omhlené, lahodné a smutné. Nepřestal však zpívati, leč naopak pozdvihnuv obě ruce bílé jako alabastr, v největším nadšení, jež se jevilo v celé postavě a v tváři, zapěl hlasitěji:
„Lide můj! svrhni se sebe prach cest těžkých! Povstaň a oblec se rouchem krásy své! Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, Jediný! Nepochopitelný! Bože otců našich!“
Mladý člověk, stojící u okna, nevolal již jména pěvce, jenž modlil se za lid svůj. Odešel s vážnou opatrností tlumě ohlas kroků svých, a kráčeje po temném, pustém náměstí k velkému domu, hojně osvětlenému a nedaleko se nalézajícímu, pohlížel na několik hvězd, jež bledě skrze vlhkou dušnou mlhu svítily nad náměstím, a zticha, v hluboké zádumě prozpěvoval:
„Pospěš, ach, pospěš se spásou lidu svého, Jediný! Nepochopitelný! Bože otců našich!“