víme-li, že stál, nedobře kreslíme polohu jeho postavy, k čemuž náležitá slova nalézti bylo by ovšem nesnadno. Nechodilť sice, aniž skákal, a přece ustavičně a mocně se pohyboval. Hlavou svou, pokrytou silně ryšavými vlasy, klátil v před i na zad, skláněl svou štíhlou vyzáblou postavu skoro až k zemi a vzpřímil se vždy opět rychlostí neobyčejnou. Silnými těmi pohyby široko se rozvívaly bílé záhyby talesu, jímž ten člověk byl oděn; třásly a rozvívaly se dlouhé provázky, jimiž ruce jeho trochu výše nad pěstí byly ovinuty; třásla a za ramena rozvívala se dlouhá, hustá, ryšavá brada, a na čelo mu skoro spadala tefilah,[1] jež na hlavě jeho spočívala či spíše poskakovala. S mocnými těmi pohyby souhlasily také zvuky z úst i prsou jeho vycházející; brzy byly tiše bublavé, brzy opět vybuchly křikem vášnivým, aneb konečně vylévaly se zpěvem táhlým, žalostným, namáhavým.
Mladý člověk, stojící na prahu, pohlížel dosti dlouho na tu postavu, jež modlila se tak celou duší, či vlastně celým tělem svým. Čekal patrně přestávky aneb konce té modlitby. Bylo však vůbec známo, že by byl dlouho musil čekati, kdokoli by byl chtěl viděti Reb Jankla končícího modlitbu, jestliže počal se modliti. Mladému člověku, jenž toho čekal, nepochybně v tu chvíli ležela na srdci nezbedná svévole mladého Mendla. Byltě snad již od přirozenosti své netrpěliv a prchliv.
„Reb Jankle,“ pravil hlasitě po chvíli dosti dlouhé, „tvůj syn se v noci toulá a přepadá osoby nevinné!“
Nedostalo se mu odpovědi.
„Reb Jankle! tvůj syn laje nevinným osobám slovy velmi ošklivými!“
Reb Jankel modlil se neustále se stejnou horlivostí.
- ↑ Řemének při modlení. Pozn. překl.
