elském obyvatelstvu městečka i v okolí velice byl vážen pro velkou svou zbožnosť, učenosť a nemenší zručnosť, s jakou vedl svůj obchod a množil svůj majetek.
Meir veda za ruku hocha, jenž konečně nejen že se nezdál rozhořčeným ve své poloze, leč naopak každou chvilku ještě si poskakoval a nenuceně si zpíval, — přešel půdu pro samou smeť měkkou, elasticky pod nohama povolující, rozloženou mezi sloupy v průjezdu a pod okny osvětlenými; vešel do hluboké předsíně, v jejímž tmavém pozadí jakýsi kůň dupal a nějaká kráva hlasitě přežvykovala; hmataje nalezl dvéře, k nimžto se stoupalo po třech zprachnivělých, chvějících se stupních, a napolo je otevřev, strčil přivedeného kloučka do světnice.
Učiniv tak, neodešel, ale nachýliv hlavu do vnitřku, zavolal:
„Reb Jankle! přivedl jsem ti Mendla. Vypeskuj ho aneb i potrestej rukou svou otcovskou. On se toulá za tmy v městečku a přepadá lidi nevinné!“
Na tato slova hlasitě pronešená nedostalo se mu však odpovědi. Z nitra příbytku ozývalo se jen ustavičné, táhlé mručení člověka polohlasně a vroucně se modlícího.
Ode dveří, jež Meir neustále držel napolo otevřené, bylo viděti dosti velikou jizbu se stěnami velmi špinavými a s ohromnými kamny, začernalými vrstvou prachu a sazí. Uprostřed jizby stál dlouhý stůl, pokrytý ubrusem pochybné čistoty, leč hojně osvětlený plaménky sedmi svíc, hořících ve svícnu zavěšeném u stropu. Hody sobotní ještě nepočaly; neboť ačkoli z dalšího nitra příbytku bylo slyšeti velkou směs hlasů ženských a dětinných, prozrazující četnou rodinu, nebylo v jizbě s ohromnými kamny a dlouhým stolem nikoho kromě člověka, jenž stoje v koutě obrácen byl zády ku dveřím do předsíně a tváří ku zdi. Člověk ten byl prostředního vzrůstu, velmi vyzáblý a neobyčejně štíhlý. Pra-
