se rozběhly na vše strany, a pouze nejstarší chlapík, jako by pohrdal učiněnými jemu výstrahami a káráním, uchopiv hrudku blativé zemi, mermomocí chtěl ji hoditi do vnitra chaloupky.
Ale dvé silných rukou pochytilo ho za ruku a za límec u kabátu.
„Pojď!“ pravil mladý příchozí, „musím tě tedy sám doprovoditi domů.“
Chlapec zprvu vřeštěl s trhal sebou. Ale držela ho silná ruka, a silný, již klidný hlas mu přikázal, aby mlčel. Umlknul tedy, a neustále jsa držán za oděv, nachýlil hlavu.
Kolem chaloupky bylo již úplně ticho. Z hloubi temného nitra vycházely těžké, chraplavé vzdechy z nějakých velmi starých prsou, a u samého okénka o několika vytlučených tabulkách zazněl přitlumený hlas dívčí:
„Děkuji!“
„Pokoj vám!“ odpověděl jinoch a odešel veda svého malého vězně.
Vězeň i karatel prošli mlčky několik uliček městečka, a přišedše na prostřední náměstí, zamířili k dlouhému a nízkému domu.
Dům ten měl průjezd, spočívající na dřevěných sloupech a hlubokou předsíň podlé celé délky své, z čeho již z daleka bylo lze souditi, že to je tak zvaný dům zájezdný. Proto také po jedné straně budovy byla okna, náležející k jizbám pro hosty pocestné, úplně tmava. Za to však v jiných, totiž v těch, jež nalézaly se blízko naproti mizerným, ošklivě obíleným sloupům v průjezdu, a osazeny byly sotva o půl lokte nad zemí pokrytou tlustou vrstvou sena, slámy, jakož i smeti všeho druhu, — mutně skrze špinavé tabulky poblyskovala světla sabbatová.
Zájezdný dům byl majetkem Jankla Kamionkera, jenž zaujímal vysoký úřad ve správě obce židovské, a v isra-
