Přeskočit na obsah

Stránka:Meir Ezofovič.djvu/366

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

dlahu z nuzného lůžka Abelova, a koraly Holdiny roztroušené po té slámě a červenající se skoro jako krůpěje krve? Co mu vyprávělo dívčino vřeteno, jež leželo na zemi, jsouc na dvé zlomeno, a stará, velmi stará bible starcova, roztrhaná na kusy?… Byla to dlouhá, smutná, krvavá povídka, kterouž jinoch poslouchal, maje čelo přitisknuté ku zdi chladné, děravé, a nad hlavou lámaje rukama, — byla to povídka tak dlouhá, že hodiny plynuly, a on ještě poslouchal a provázel slova její zoufalým bitím srdce a temnými, úpěnlivými výkřiky, kteréž chvílemi vycházely z jeho rtů sevřených a zesinalých…

Kdy stanul opět v otevřených dveřích chaloupky, slunce již pozlacovalo čásť obzoru. Kterak ve světle denním jevil se úplně změněný! Čelo jeho, přeťaté červenou čarou, bylo tak skrčené a svraštělé, jako by léta dlouhá, těžká a trnová v té noci a tohoto ranního času po něm se posunula a je zorala. Oči jeho napolo sklopené plály zasmušilostí a zoufalostí, a ruce mu sklesly jako by v nechuti anebo vysílení smrtelném… Tak stál chvíli, a bylo patrno, že fantasií a pamětí poslouchal zvuky toho hlasu, kteréž mu již na vždy dozněly, až pocítil, že jakási slabá ruka potáhla ho za oděv, a uslyšel tichý hlas řkoucí:

Morejne!“

Lejbele stál před ním, a pozdvihuje velkých, černých očí svých ku tváři jeho, podával mu žlutý svazek papírů.

Zdálo se, jako by pohled na tento předmět připomínal Meirovi něco vážného, probudil ho ze sna, přivolal ho k něčemu, co mu bylo svatým a nevyhnutelným. Pomnul si čelo oběma rukama, vzal z rukou hošíkových předsmrtní písmo Seniorovo, a pocítiv je v rukou svých, pozdvihl hlavy, a oko jeho opět blyštělo vůlí a odvahou.

Patře na městečko, jež budilo se ze sna, dlouho a tiše něco mluvil, spíše myslí nežli slovy. Mluvil něco o národě israelském, o bývalé velikosti a o velkých hříších jeho; o