„Morejne! potom vzala vřeteno a postavila se před svého děda… viděl jsem to z keře… Byla tak bílá, a vřeteno bylo také bílé, ale lidé byli černí… a mezi nimi běhala bílá koza a bečela vždy hlasitěji…“
„A potom?… co potom?…“
Děcku zašly oči slzami.
„Potom, morejne, již jsem se nedíval; schoval jsem se v keři a velmi jsem se třásl strachem… neboť v chaloupce byl takový šramot… takový šramot a takové bědování… Lidé pak odešli… odnesli ji… a děda odnesli též, a koza bečíc odběhla za horu, a nevím kam se poděla…“
Meir se zpřímil a pohleděl k nebi okem skoro zmrtvělým. Věděl již všecko.
„Kam je odnesli?“ tázal se ještě hlasem temným.
„Tam!“
Natažená ruka hošíkova ukazovala v tu stranu, kde v dálce bylo viděti zelenou louku a uprostřed rybníček liliový… Za rybníčkem byly močály, třaseniny, kteréž pod nohama se houpají, a v nichžto mrtvé, tuhé tělo tak snadno může se pohroužiti a utonouti.
Tam za tím rybníčkem, v němž Holda na jaře trhala vodní lilii a podávala mu ji z hustého rákosí… tam za loukou, na níž po prvé mu vyznala svou lásku svěží a plamennou jako květ plané byliny rostoucí na půdě tučné… tam v háji, v jehož hustinách sbory ptáků šťastných ve hnízdech svobodně pějí o lásce… tam někde… skryta před všelikým okem lidským ležela ona u nohou děda svého, celá jsouc obalena pláštěm vlasů černých…
Před chaloupkou rozlehl se třikráte hlas volající Jehovu, a potom stál již jen Lejbele u dveří otevřených, pevně drže svazek papírů v ruce poněkud pozdvižené.
Meir vběhl do chaloupky.
Co mu tam vyprávěla stébla slámy vyházené na po-
