tom, že ho nikdy neopustí a nevydá klatby za klatbu; že ponese k cizím národům úmluvu míru; že bude píti ze zdroje moudrosti a kdysi sem se vrátí…“
„Kdysi… kdysi…“ — opakoval dlouho, mysle o daleké, zajisté daleké budoucnosti, a nesa zrak po zdích nízké chaloupky, jako by v duchu na vždy se loučil se svým snem o lásce prchavým, horoucím, čistým, a tak strašně přerušeným! Pak počal zvolna vystupovati na pahorek. —
Dítě pozůstavši u dveří chaloupky, stálo chvíli nepohnutě, patříc za jinochem odcházejícím. Za chvíli hošíkovy oči široko otevřené počaly se plniti slzami, a když Meir se octnul v polovici stráně, Leibele zalkal hlasitě, ale jen jednou, načež také kráčel odtud. Zprvu šel spěšně, až přiblíživ se na několik kroků k Meirovi, ochabnul v chůzi a s rukama vloženýma do rukávů kabátku postupoval pomalu a vážně. Tak šel jeden za druhým, proklatý jinoch a dítě chuďasovo. Konečně oba znikli za pahorkem, odkud písčitá cesta vedla do světa šírého a neznámého. — — — —
Zdali nenáviděný, proklatý a všeho zbavený ten člověk dostihl cíle, po němž tak vášnivě toužil? Zdali v šírém, neznámém světě nalezl takové lidi, již jemu do kořán otvírali dvéře i srdce svoje a razili mu cestu ku zdroji moudrosti?
Zdali se vrátil či vrátí někdy do rodinného městečka svého, aby tam i s odpuštěním svým přinesl to světlo, jehož mocí „cedr libánský“ vzroste tam, kde se rozkládá „nízké trní?“ Nevím.
Je to příliš nedávná historie, než aby mohla být již ukončena. Leč právě proto, že daleký jest konec její jakož i četných, četných historií podobných: nechť v žilách tvých, čtenáři, plyne krev kteréhokoli plemene, nechť na kterémkoli místě této země vzdáváš česť bohu, — potkáš-li někdy Meira Ezofoviče na cestě své, rychle a upřímně jemu v bratrské přízni podej ruky pomocné!
