Jiní zvolali:
„V Israeli není nižšího aniž vyššího! Jsmeť všickni bratři sobě rovní před Pánem, naším stvořitelem, a nikdo nemá práva, aby pouty sevřel vůli a rozumy naše.“
„Falešní mudrci zhubili nás, ježto rozvedli národ israelský s jinými národy tak, že jsme jako vězňové v temnotě, jichž nikdo nenavštěvuje…“
„Ale přijde čas, kdy Israel svrhne pouta svá, duchové pyšní a slepí spadnou s výše své, a duchové uvěznění nabudou volnosti…“
Isák Todros nyní pozdvihl zvolna obou rukou a přejel jimi po tváři jako člověk, jenž se chce probuditi ze sna. Pak opět se opřel o zábradlí, a obrátiv oči vzhůru, hluboce vzdychnul.
„En-Sof!“ zašeptal těžce, jako by snivě.
Bylo to kabalistické jméno boží, kteréž v té chvíli zavířilo v jeho mozku, jejž pojala tichá zoufalosť. Ale hned na to na způsob hlasitého protestu proti látanině, kterou čas s sebou přinesl, na způsob žádoucího návratu k nejprvotnějšímu zřídlu víry israelské rozlehl se skoro ze sta úst výkřik:
„Jehova!“
Melamed se chvěl jak osyka. Obrátiv se silným pohybem ku shromáždění, počal je velikým hlasem a spěšnou řečí vyzývati k obraně mistra zneváženého a k pokárání těch drzých lidí. Leč čím déle a horlivěji mluvil, tím větší a patrnější bylo jeho podivení. Nikdo sebou nehýbal. Boháči a hodnostáři obecní seděli na lavicích, majíce oči sklopeny, čela pokrytá dlaněmi, a pohrouženi jsouce v hluboké zádumě; chudý lid stál nepohnutě jako zeď a mlčel jako pěna. Místem bylo viděti osoby, kteréž obratně a rychle prokluzovaly mezi zástupem a snažily se v něm zniknouti. O čem jedni přemýšleli, proč druzí mlčeli, a jiní se kryli anebo prchali — kdo to uhodne? Anebo spíše kdo sečte všecky
