„Klatba, kterous vydal, Rabbi, nejednomu obměkčila srdce, a mnohým sňala bělmo s očí!“
„Zlostná ústa rozdmýchala v srdcích našich hněv proti nevinnému; ale dnes plynou nad ním slzy z očí našich, ježto tys klatbou svou zničil mládí!…“
„Klatba, kterouž jsi naň vydal, Rabbi, jest horší nad smrť; neboť on s ní bude jako mrtvý mezi živými!…“
„A není-liž psáno v zákonech velkých sanhedrinů našich: Soud, jenž jednou v 70ti letech odsoudí někoho k smrti, bude nazván soudem vrahů.“
„V sanhedrinech nezasedali lidé bezdětní, lidé tvrdého srdce!“
„Kdo seje nenávisť, klidí žal.“
Volání to a mnohé jiné jemu podobné vycházelo z hromádky stažené u oltáře. Mísily se tam hlasy, pozdvihovaly se hlavy, blyštěly oči rozohněné, a v rozhořčení vyhrožovali mnozí vyzývavě a směle rabínovi a celému shromáždění.
Todros již neodpovídal. Stál jako zdřevěnělý, nepohnutě jako socha. S otevřenými ústy a s vyvalenýma očima vyhlížel jako člověk, jenž přestal rozuměti tomu, co se děje kolem něho. Ale ze zástupu vyskočil a před zábradlím stanul melamed naproti zbouřené hromádce. Vztekem celý se třesa, roztáhnul hrubé své ruce, jako by jimi chtěl chrániti mistra stojícího na podiu, a křiknul:
„Běda! běda! běda drzým lidem, kteří nectí muže, jenž slouží Pánu světa!“
Eliezer odpověděl:
„Žádná zeď nestojí mezi námi a Pánem naším! Ustanovili jsme mezi sebou takové muže, kteříž jsou povinni učiti se zákonu a vykládati jej těm, již ho neznají. Ale neřekli jsme jim: Poddáme vám duše své v otroctví! Neboť každému synu israelskému jest volno hledati Pána v srdci svém a vykládati slova Jeho podlé rozumu vlastního!“
