Kol[1], hlas tajemný, hlas vydaný bohem samým, řkoucí: „Poslouchejte slov Hillelových, neboť v nich jest lahodnosť a milosrdenství!“
Přítomní pozdvihovali hlav a stavěli se na prsty nohou, aby uzřeli, kdo ta slova pronesl. Byl to Rafael, strýc proklatcův. V téže chvíli protlačil se Ber skrze zástup, a stoje mezi mládeží, zvolal:
„Rabbi! počítals někdy všecky rozumy, jež shnětla přísnosť tvá a otců tvých, Todrův?… a všecky ty duše, jež byly plny velké touhy, a kteréž jste vy tvrdou rukou svou uvrhli na vždy v temnotu a tajné trápení?“
„Rabbi!“ zvolal jakýsi hlas mladistvý, skoro ještě dítěcí; „budeš se všemi, již tebe se přidržují, vždycky nás odstrkovati od cizích plamenů, bez jejichžto světlosti srdce naše schnou smutkem, a ruce naše černí se prachem nečistým?…“
„Proč, Rabbi, neučíš lidu, aby učinil z rozumu svého takové síto, kteréž by mohlo odděliti zrno od plévy a perly od písku?“
„Rabbi! ty a všickni, již tebe se přidržují, jíte a také nám kážete jísti granátové jablko i s tvrdou a hořkou slupinou. Ale přišel již čas, že jsme pocítili hořkosť v ústech, a krutá bolesť trápí vnitřnosti naše!…“
„Nešťastní, hloupí, posedlí, prokletí lidé!“ počal Todros křičeti z celých prsou, „neviděli jste, že všechen lid nenáviděl člověka toho, pronásledoval ho na cestách jeho, kladl mu na bedra silné ruce své, kamenoval ho, a vyryl krvavé znamení na čele jeho?“
Tu i onde počali se hrdí a pobouření posluchači pohrdlivě smáti.
„Neříkej: souhlasím! na všecko, s čímž lid souhlasí!“ volalo množství hlasův, a někdo mluvil dále:
- ↑ Hlas z nebe. Pozn. překl.
