Rabín spustil ruce se zábradlí, zpřímil se, a rozhlédnuv se vůkol s podivením, křiknul:
„Co to jest? Co to znamená?“
Tehdy Eliezer obrátil se tváří k němu a k celému shromáždění. Kukle talesu svezla se mu s hlavy na ramena. Na bílé tváři jeho zkvetl ruměnec zápalu, a modré oči blyštěly hněvem a odvahou. Pozdvihnuv rukou, zvolal hlasem velikým:
„Rabbi! to znamená, ze uši a srdce naše nechtějí nikdy více slyšeti klatby takové!“
Slova tato byla jako heslem válečným. Ledva je Eliezer vyslovil, již po bocích jeho stálo v husté řadě mnoho osob mladých a sotva dorůstajících. Mezi nimi byli všickni nejbližší soudruzi a přátelé proklatého Meira, ale i tací, kteřížto dříve jen zřídka a z daleka ho vidívali, ano i tací, již před několika dny ještě divili se úporu a smělosti jeho, nikterak jim nerozumějíce.
„Rabbi!“ rozléhalo se volání, „nechceme již nikdy více slyšeti klatby takové!“
„Rabbi! klatbou tvou zrodila se v srdcích našich láska k proklatci!…“
„Rabbi! vydals klatbu na člověka, jenž milým byl očím božským i lidským!“
Todros mocným napětím sil vyprostil se ze zkamenělosti, jíž byl v počátku uchvácen z podivení.
„Co chcete?“ křiknul, „co to mluvíte? Či snad satan osidlem polapil mysli vaše? Nevíte, že zákony naše přikazují, aby pomsta a klatba byla vydána na ty, kteříž opovážlivě pobuřují proti víře?“
A na to ne již mezi mládenci, leč uprostřed sálu ozval se hlas vážný takto:
„Rabbi! nevíš, kdy v starodávném sanhedrinu našem vedl se tuhý spor o to, má-li Israel přidržeti se náuky Šamajovy aneb Hillelovy, že ve shromáždění ozval se Bat-
