pochybnosti a vnitřní záchvěvy zástupu — toho živlu, k němuž, ovšem ve formě trochu změněné, vztahují se slova básníkova: „Vlny, nevěrné vlny, a přece tak věrné!“
Melamed konečně poznal, že volal nadarmo. Umlknul, leč otvíral oči s největším podivením, nemoha pochopiti, proč ho nikdo neposlechl? Ale ve zděšené mysli Todrově hmitl se světlý paprsek, v němž rabín uzřel přeletný obraz pravdy jemu strašné. Něco mu šeptalo do ucha, že v těch mladých prsou, která smělostí jemu nepochopitelnou stavěla se proti němu, zbudily se a křikly všecky uspané žádosti a odpory, jichžto představitelem a obětí byl člověk jím proklatý! On tedy nebyl v Israeli sám takovým, ale stávalo jich mnoho, mnoho podobných jemu, a onen byl jen smělejším nad ně, žádostivějším boje, prchlivějším a hrdějším! A Todros ještě slyšel jakýsi hlas, jenž mu šeptal do ucha, že nad mladými těmi hlavami, jichžto smělostí celý zdřevěněl, zatřepetala a otřela se křídla anděla věku, jenž, jak mu z daleka, velmi z daleka a nejasně bylo povědomo, byl pln svárův a bouří a porážel vše, cokoli se stavělo mezi lid a Nejvyšší Pravdu! A slyšel také ještě jakýsi hlas, jenž mu šeptal do ucha, že lid mlčel, neujímal se ho a nerozdrtil ty, kteříž povstali proti němu, poněvadž anděl věku spolu s bouří a bojem roznášeje po světě útrpnosť a odpuštění, smetal klatbu a nenávisť křídlem svým ohnivým a spolu měkkým…
Všecko to slyšel a viděl Todros nejasné, chaotické, mlhavé, velmi mlhavé, ale bylo toho dosti, aby srdce plné kamenné víry a nesmírné pýchy zmrtvělo mu v prsou.
„Bat-Kol!“ pomyslil si.
Šepot vlastní mysli, zmatené a zděšené, považoval za šeptající mu do ucha hlas nadpřirozený, hlas tajemný, poslaný jemu samým bohem, jenž kdysi ve vážných a kritických momentech žití byl mluvil ku starověkým kněžím a zákonodárcům israelským.
