jímal povahou tvarův a leskem barev, a byl oltářem — lze-li tak nazvati místo, v němžto se chovají posvátnosti nad posvátnostmi, a kteréž obracelo k sobě nejzbožnější pohledy a vzdechy věřících. Vrchol oltáře toho dosahoval ku stropu, a byl složen ze dvou ohromných tabulí, na jejichž půdě čistě lazurové nakreslena byla slova bílá, točená, z daleka podobná pruhům východních arabesk, vynikajících zvláštní fantastickou komposicí. Oko znalcův čtlo v nich desatero přikázání sinaiských. Lazurové tabule, pokryté bílým, točeným písmem, držány byly dvěma lvy, kteříž v ušlechtilých postavách rozměrův obrovských seděli na dvou tlustých, těžkých sloupech, lesknoucích se nejjiskravějším safírem, ovinutých sněhobílými a mistrně řezanými věnci z listův a hroznů vinných, a stojících pevně na kamenné podstavě, jejížto široký povrch skoro až k zemi pokreslen byl četnými výjevy biblickými. Sloupy tyto na způsob silných, mocných strážníků stály po obou stranách hlubokého výklenku, zakrytého s hůry až dolů oponou z nachového hedbáví, ozdobeného zlatým vyšíváním, jež nádherností omračovalo oči. Za tou oponou, kteráž obyčejně byla spuštěna a jen ve zvláštních případnostech vyzdvižena, chovala se posvátnosť nad posvátnostmi, Thorah — ohromný závitek pergamenový, zabalený drahou látkou a svázaný stužkou těžkou a tuhou od vyšívání zlatem a stříbrem.
Podle neúhledného, mizerného zevnějšku městečka nikdo by se nemohl domysliti nádhernosti obrazu, jejž nitro starožitné té svatyně, kterou věřící ozdobovali po celé věky, představovalo v té chvíli, když u večerní dosti pozdní hodině celá budova zplanula hojným osvětlením a naplnila se lidem tak, že by nebylo jablko propadlo.
Sedm storamenných lustrů, visících od stropu na řetězech z ryzího stříbra, vrhalo povodeň světla do hlubokých výklenků na galerii, skrze jejíž mřížované zábradlí vyhlížela pravá mosaika tváří a šatů ženských, a na husté řady níže
