postavených lavic, na nichžto seděli muži dospělejší, bradatí, zcela pokrytí měkkou, vlněnou draperií bílých talesů, jež byly černě ovroubeny jako by na věčné a tklivé znamení smutku po ztracené vlasti; zde i onde však u šíjí boháčův a hodnostářův obce židovské blyštěly široké stříbrné stužky s nápadnými listnatými ozdobami. Leč největší lustr, jehož bohaté girlandy vydávaly zvuky stříbrojasné, zavěšen byl před výklenkem zastřeným mezi oběma tlustými sloupy. Tam jiskřilo se zlaté vyšívání a třepení nachové opony; pod nohama ušlechtilých postav lvích jako by se sypaly něžné listy a těžké hrozny vinné; tam zcela nahoře od lazurové půdy nápadně odstávaly bílé pruhy točeného písma, a dole před podstavou z kvadrů, plnou nápisů vinoucích se čarami křivými, stál kantor, jenž maje na hlavě bílou kukli talesu, pěl ty staré žalmy, jichžto, jak se zdá, neobmezená melodie plyne plnou stupnicí lidského nadšení a velebení, lidských muk, proseb a tužeb.
Nikdy však zvučný hlas Eliezerův nevyjádřil všech těchto pocitů s takovou silou a jasností jak toho večera; nikdy neměl tak mocného výrazu, tak vážného znění a takých hlubokých, lkavých záchvěvův, jež sestupně opadajíce a tichnouce, tonuly a hynuly v moři nesmírné jakési bolesti anebo prosby. Zdálo se, jako by toho večera prsa jeho se naplnila skoro nadlidskou silou stížnosti a krocení; jako by mu u ramenou vyrůstala křídla, jimiž usiloval vznésti se až k nohám Pána nad pány, aby tam tělo i duši svou dal v oběť za spásu něčeho anebo někoho. Ohromný sál byl pln zvuků plynoucích z prsou jeho proudem nepřetržitým; sbor stojící na podiu chvílemi připojoval k nim mocné akkordy, a celé shromáždění, požívajíc rozkoše nadšení, s očima upřenýma na oponu nachovou, zlatem blyštící, mlčelo jako pěna. Jen ten i onen, hlavou ukazuje pěvce nadšeného a okouzlujícího, šeptal: Toť anděl Sandalfon, jenž podává Pánu věnce uvité ze všech modliteb lidských. —
