se nehněváš na sluhu svého… Duše má bez milosti a lásky tvé jest jako studnice bez vody, anebo temnota, již slunce neosvěcuje.“
„Lahodný paprsek,“ odpověděl Todros, „neukáže se v očích mých, ani hněv a smutek nevyjdou ze srdce mého, pokud ošklivé to písmo bude v rukou proklatých…“
Moše vzdychnul.
„Rabbi! příští noci bude to písmo v rukou tvých!“
Měsíc osvěcoval tváře obou mužů, z nichž jedem pohlížel k nebesům a druhý na obličej mistra, svého. Mistr planoucím zrakem hledal na nebi světlých pruhův, jež označují dráhy andělů, kteříž vodí hvězdy věčnou jejich cestou v prostoru; učeň hledal nadpřirozených těch světel ve zřenicích mistra svého.
V obou těchto hlavách šumělo jméno anděla smrti, jehož vzývali na pomoc, — a přece prsa obou byla plna lásky a velebení neomezeného.
