„Třeba spis ten z rukou jeho vyrvati a mně odevzdati.“
„Nassi! To písmo již není v rukou jeho!…“
„A kde jest?“ zvolal Todros hlasem povýšeným, neodvraceje tváře.
„Rabbi! nesměl bych státi před obličejem tvým, kdybych nevěděl, co s ním se stalo… Šel jsem za Meirem… celá duše má vnikla v oči a uši mé… viděl jsem, kterak to písmo dal dívce karaitské, aby je uschovala, a slyšel jsem, kterak je nazýval svým pokladem… Pravil, že je to průvodní list, s nímž půjde do světa, a jenž mu bude otvírati srdce lidská…“
Todros se zachvěl.
„To je pravda! to je pravda!“ zašeptal kvapně. „Spis ten mu bude štítem a zbraní, o něž otupí se nástroje pomsty naší… Moše!“ dodal hlasem povýšeným, „třeba vyrvati tu ošklivou věc z rukou dívky karaitské…“
Melamed se připlazil až k nohám mistrovým, a pozdvihnuv tváře k Todrovi, pravil tiše:
„Rabbi! dívka ta řekla, že volí raději umříti, než by vydala to písmo…“
Todros mlčel chvíli, načež dí:
„Třeba vyrvati ten spis z rukou jejích…“
Melamed dlouho mlčky přemýšlel.
„Rabbi!“ ozval se pak velmi tichým šeptem, „a stane-li se jí něco příliš zlého?“
Todros neodpovídal chvíli; potom řekl:
„Blahoslavená ruka, kteráž vymetá smeť z domu israelského!…“
Melamed chtivě pochytil krátké ty výrazy a dlouho rozjímal o tajemném smyslu jejich. Usmál se.
„Rabbi!“ pravil, „již rozumím vůli tvé… spolehni na sluhu svého… nalezne lidi, jichžto ruce budou ozbrojeny silou a srdce nelítostí… Rabbi!“ dodal prosebně, „pusť lahodný paprsek oka svého na hlavu mou, abych viděl, že
