I
Bylo to před třemi lety.
Vlhká mlha vystupovala z blativých ulic městečka, zatemňujíc průhledný místy soumrak hvězdnatého večera. Březnový vánek naplněný vůní pozemků právě zoraných poletoval nad nízkými střechami, leč nemohl rozehnati mutné i dušné páry, jichžto husté chumáče kryly dvéře a okna domů.
Ale přes mlhu a výpary tyto bylo městečko na pohled veselo a svátečno. Za šedými, řasnatými záslonami leskly se tisíce oken hojným osvětlením, a skrze osvětlená okna bylo venku slyšeti ohlasy živých rozmluv aneb sborových modliteb. Kdokoli by, jda ulicemi, střídavě byl skrze to i ono okno nahlídnul do nitra toho neb onoho příbytku, všude by byl uzřel sceny veselé, rodinné. Uprostřed světnic, menších neb větších, postaveny byly dlouhé, svátečně pokryté stoly s hojnými pokrmy; kolem nich obíhaly ženštiny v barevných čepcích, přinášejíce, stavíce a s úsměvem na tvářích podivujíce se dílu vlastních rukou, na stole umístěnému. Bradatí muži, držíce na rukou malé děti, tiskli ústa svá na jejich buclatá líčka, aneb je s hlasitým ponoukáním pozdvihovali až k nízkým stropům — k velké potěše dorůstajících i dospělých členů rodiny. Jiní seděli na lavicích v četné hromadě a živé dělajíce posuňky hovořili o svých pracích minulého týhodne; jiní konečně, pokryti
