Jen tolik je jisto, že pouze ona znala místo, kde byla schována závěť Seniorova, ono odvěké písmo, jež mělo býti dědictvím nejen Ezofovičů, nýbrž celého národa židovského, neznámým a zanedbaným dědictvím, v němžto však — kdo ví? — snad byly obsaženy poklady stokráte větší těch, jež naplňovaly sýpky a skříně bohaté rodiny kupecké.
Poslední touhy a myšlenky Seniorovy dřímaly tedy kdesi v úkrytu, očekávajíce smělé a vědy chtivé ruky některého pravnuka, kteráž by je chtěla zbuditi a na jevo vynésti. Zatím v městečku po smrti Heršově nepozůstal již ani jeden duch, jenž by toužil po světle, ani jedno srdce, jež by bilo čemusi jinému více nežli vlastní ženě, vlastním dětem a přede vším — vlastnímu majetku.
Bylo tam hlučno ze snah a starostí, jichžto jediným cílem byl peněžný zisk, temno z mystické bázně a kvašení, těžko a dušno z nesmířitelné, malicherné, bezdušné pravověrnosti.
Souvěrci celé země považovali obyvatelstvo šibovské za mocné materielně i moralně, za moudré, přes příliš pravověrné, skoro svaté…
Nad celou tu hlubokou, zapadlou dolinu společenskou snesl se mrak, skládající se z nejtemnějších živlův, jakých stává v člověčenstvu, a ježto jsou: úcta k písmenům, z nichžto duch se vymknul, přísná kasuistika, hrubá nevědomosť, podezřelivé a nenávistné bránění se proti všemu, co plynulo ze světů širých, slunečných, ale — „cizích.“
