bílými talesy[1] s měkkými záhyby, stáli, obráceni jsouce ku zdím, a rychlými pohyby nachylujíce se v před i na zad, vroucí modlitbou se hotovili ku příchodu svatého dne sabbatu.
Byl totiž večer pátkový.
V celém městečku bylo jediné místo, v němž panovalo ticho, temno a prázdno. Byla to malá, šedá chaloupka, nachýlenou, nizounkou zdí jako by přilepená k nepříliš vysokému vršku, jenž po jedné straně městečka vyčnívaje, tvořil uprostřed ohromné roviny jedinou vyvýšeninu. Vršek tento nebyl ostatně ani přirozený. Dle jakési tradice nasypali jej tu Karaité kdysi vlastníma rukama, a zbudovali pak na něm svou svatyni. Dnes již tu nebylo po ní památky; vršek holý a písčitý chránil jen malou lepenici před vichry a závějemi, a ona také jako by pokorně a vděčně tulila se k patě jeho. Nad její střechou na svahu tohoto vršku rostl velký planý strom hruškový. Ve větvích jeho tiše šuměl vítr a míhalo se několik hvězdiček. Značné prostranství pozemků pustých anebo k setbě jařin zoraných oddělovalo toto místo od městečka. Hluboké tu panovalo ticho, rušené jen slabou, přitlumenou ozvěnou dalekého hluku; husté pruhy páry a mlhy, jež vycházely z uliček městečka, vlekly se po záhonech, černajících se v soumraku, a plynuly zvolna ku chaloupce.
Skrze malounká dvě okénka, složená z drobných sklenných tabulek různého tvaru, jevilo se nitro chaloupky černé jako propasť, a v černém tom nitru zněl a na venek z něho vycházel temný, třesavý, leč srozumitelný hlas mužský.
„Za dalekými moři, za vysokými horami,“ mluvil hlas ten ve tmě husté, „plyne řeka Sabbation… Neplyne však vodou, ni mlékem, ni medem! Žlutým plyne pískem a velikým kamením.“
- ↑ Modlitebními plášti. Pozn. př.
