vyzdvihl dítě, jímž chránil sebe jako štítem. A ono přilnulo prsoma k prsům jeho, a ovinuvši mu šíji oběma rukama, obrátilo k zuřivému lidu tvář svlaženou hojnými slzami, a patřilo naň černýma, velkým očima uslzenýma se zvláštním, pronikavým výrazem hněvu, sloučeného s prosbou a strachem.
„Toť mé děcko! toť můj Lejbele! nečiňte mu nic zlého!“ ozval se v zástupu krejčí Šmul hlasem úpěnlivým a plným bázně.
„Rebe!“ volalo několik hrubých hlasů k melamedovi, jenž s holí v ruce neustále rejdil před zástupem; „Rebe! on sebe chrání děckem! To děcko ho velmi miluje!“
„Odeberte mu děcko! vyrvete mu to proklaté písmo!“ křičel Reb Moše.
Ale nikdo ho neuposlechl. Lid ještě tahal Meira z předu i po bocích: nejeden kámen udeřil jinocha do ramene anebo přeletěl mu přes hlavu; ale přechod byl již volný, a několika poskoky dostal se Meir ku předschodí rodinného domu, jehož dvéře kdosi neviditelný jemu otevřel a hned opět za ním zavřel.
Meir postaviv dítě ve tmavé chodbě, vběhl do společenské světnice, v níž při světle lampy stojící před pohovkou zastal celou rodinu shromážděnu. Vběhnuv stanul nepohnutě u zdi. Oddýchal rychle, rozhlížel se mutným okem a mlčel. Nějakou chvíli také všickni přítomní mlčeli. Od počátku rodu Ezofovičův až po tuto dobu žádný jeho člen nevyhlížel tak jako nyní bledý a udychtěný ten jinoch v oděvu, s něhož hadry padaly, a s hlavou posypanou prachem pouličním. Čelo jeho, zrosené potem smrtelného vysílení, přetínala šikmo červená čára, snad stopa ostrého kamene, jenž se po něm přesmykl, aneb — kdo ví? — ostrého jakéhosi nástroje, jehož nějaká ruka pozdvihla naň ve tmavém sále Bet-ha-Midraše! Vyhlížel jako stíhaný provinilec, byl by vyhlížel též jako žebrák, kdyby nebývalo jakési
