tváře, pozdvihující se a klesající ruce, a za tím vším jako za ohnivou mlhou jevil se mu jeho rodinný dům, tichý a zavřený. A on k tomu domu jako k útulku běžel také tak rychle, jak jen mu tu dovolovaly ruce, jež trhaly oděv jeho, a pohyblivé hromady dětí pletoucích se jemu mezi nohama. Ze sevřených jeho úst nevydral se ani nejmenší povzdech, ani nevycházela slova prosebná aneb žalobná; necítilť takřka bolesti z těch ran naň padajících, aniž bázně z těch hviždících kamenů, z nichž nejeden každé chvíle mohl ho smrtelně raniti. Prsoma a rukama odstrkoval zástup, jenž naň dotíral, silou opravdu zoufalou; leč zdálo se, že nebránil sebe, nýbrž pokladu, jejž odnášel, neboť každou chvíli sahal na prsa, jako by se chtěl přesvědčiti, má-li jej posud při sobě. Náhle zastavil ho člověk v dlouhé, hrubé košili, jenž máchaje tlustou holí nad hlavou, s jiskřícíma se očima volal:
„Hlupáci! co to děláte! Proč mu neodejmete toho spisu ošklivého? Rabbi Isák přikázal, abyste Meirovi vyrvali to písmo a jemu je odevzdali. On je schoval na prsou svých!“
Jinoch, jenž byl posud tísněn pouze z bokův a ze zadu, viděl se okamžitě zaskočena i z předu. Několik temných, silných rukou sáhlo mu na prsa, rozehnulo mu ruce, jež byl sevřel celou silou, a počalo ho tahati za přední čásť oděvu. Tehdy Meir pozdvihl tváře bledé jako smrť k nebi blyštícímu světlem měsíce a křiknul z hloubi prsou: „Jehova!“
V tom okamžiku pocítil u nohou svých jakési nevelké, hbité tělo, jež přiklouznuvši, tisklo horká ústa na svislou ruku jeho. V srdci Meirově musilo se divně odbíjeti to políbení, jež se mísilo mezi rány jemu zadávané, — ten projev lásky mezi klatbami a hrozbami vůkol hučícími. Zbytkem sil odstrčiv útočníky, sehnul se, a nežli oni mohli opět přiskočiti a pozdvihnouti rukou proti němu, zpřímil se a
