Nejbystřejší ucho nebylo by nyní již rozeznalo výrazy, jež tam sypaly se jako krupobití a tvořily jedinou směs divokou. Pouze podlé zvuku jednotlivých výkřiků, vynikajících v tom ohromném hluku, bylo lze rozeznati hrozby, bědování, zlořečení a prosby. Konečně ze dveří Bet-ha-Midraše, do kořán otevřených, vyplynula hustá, černá vlna lidí na dvůr synagogalný, kde setkala se s druhou vlnou, jež posud stála před budovou a byla trochu pokojnější, ač také pobouřena a hlučna. Tu rozléval se již proud jasného světla měsíčního po rozsáhlém prostranství, a z něho vyčníval Bet-ha-Kahol s dveřmi a okenicemi pevně zavřenými. Jen na schodech u pavlače seděl šames s lokty na kolenou a s bradou v dlaních, nepohnutě jako socha, očekávaje na rozkazy, jež mu měly býti dány z vnitřku té budovy, kteráž uprostřed vřavy zbouřeného lidu byla ticha a zavřena jako hrob.
Zástup rozdělil se na několik skupin, z nichž jedna vyšedši ze vrat synagogalného dvora s hlukem nesmírným, jako by obrovský, zmítající se pták černý pohybovala se po náměstí, jež bylo měsícem bledě osvětleno. Skupina ta byla velika. Byli v ní lidé v chatrném oděvu, s dlouhými bradami a se zraky planoucími zlostí; děti rozličného věku, jež neustále se shýbaly, aby zdvihaly kamenův aneb hrstí písku a bláta, a ve středu té skupiny tlačilo se k sobě několik dorostlých aneb sotva dorůstajících jinochů, kteříž také kryli člověka mezi nimi kráčejícího. Rozestrkáni a šťoucháni jsouce, bojovali ještě chvíli celou silou prsou a rukou svých, až posléz unaveni aneb zděšeni prchnuvše smísili se s celým zástupem. Hned po tom kamení krupobitím sypalo se na záda člověka, jejž byli jinoši posud kryli; desatery ruce chápaly se oděvu jeho a trhali jej na kusy; na odkrytou hlavu jeho padaly hrsti hrubého písku a kusy bláta vyhrabaného z kalužin. V uších jeho zněly sborové, vášnivé výkřiky; před očima mihotaly rozohněné
