za poselství jemu svěřené; že sklamán v očekávání svém, zachoval aspoň jednu jakousi jiskru naděje…
„Běda! běda!“ volali lidé různými hlasy, „odštěpenství a pohoršení navštívilo dům Israelův. Ústa dětí plijí rouháním na věci svaté!“
„Poslyšte! poslyšte!“ volal Meir, „jestiť daleko ještě do konce slov předka mého…“
„Zavřeme mu ústa a odžeňme ho z místa, z něhož mluvívají k lidu mudrci israelští!“
„Poslyšte! V písmě tom je psáno, aby Israel přestal doufati v Messiáše z těla a krve…“
„Běda! běda! on odnímá potěchu a naději srdci israelskému!“
„Neboť on nepřijde na svět v lidské postavě, ale splyne jako Čas, nesoucí všem lidem poznání, nasycení, lásku a pokoj…“
„Meire! Meire! co činíš? vždyť se zhubíš! Patř na lid! uteč!“ — rozlehl se utlumený šepot blíže řečníka.
Ber stál těsně po boku jeho; Eliezer, Ariel, Chaim a někteří jiní obklíčili ho v úzkém kruhu; ale on jich neviděl ani neslyšel. Krůpěje potu prýštily se mu z čela bledého jako stěna, leč vysoko pozdviženého, a v očích blyštěly se mu střídavě slzy zoufalství a plameny hněvu.
Blíže vchodu rozlehl se náhle temný klepot. Melamed seskočiv s lavice, na níž byl stál, bosýma nohama zadupal několikráte na podlahu. Potom mezi lidem, jenž se rozstoupil, několika poskoky přesadil přes sál, a silným posunkem ruky pokryté plátěnným rukávem shodil se stolu mosazný svícen se žlutou svící, jejíž plamen jiní hned pošlapali. Současně kdosi, vyskočiv na lavici, zhasnul lampu u dveří; hustá tma, jen tu i onde přerušená bledými proužky světla měsíčního, vnikajícího skrze okna, nastala ve velkém sále, v něm nyní vřelo tak, jako by jej naplňovali nějací živlové rozvzteklení.
