jiného!“ pravil tiše a sklonil hlavu. Ale pozdvihnuv jí hned zase, zvolal:
„Jsemť poslancem předka svého! On mne vyvolil za čtenáře posledních myšlenek svých! Musím býti poslušen vůle jeho!…“
Oddychnuv hluboce, dodal ještě hlasitěji:
„On pronikl ty otázky, jež měly šuměti v hlavě pravnuka jeho a dal na ně odpověď! On pronikl tajnosti duší, jež touží po pravdě, a poslal jim potěchu a naučení rukama mýma. Miluji ho, jako by mne byl vychoval na kolenou svých! Klaním se velké jeho duši, kteráž je hodna nesmrtelnosti a přebývá nyní ve světlosti Jehovy! Myslím, jak on myslil! žádám toho, co on žádal! jsem též takový jak on! jsemť syn duše jeho!“
Zvučný a vydatný jeho hlas třásl se vzdycháním a důvěrnějšími nad ně jakýmisi úsměvy z nadšení; v plamenných a tmavých očích jeho zaleskly se velké slzy; ústa se mu chvěla, čelo vždy více bledlo, a ruce jako by mimovolně se zdvihaly.
„V písmě předka mého,“ zvolal, „stojí psáno, že my stojíme, kdy všickni národové pokračují ku blahu a poznání! že hlavy naše jsou plny takového množství malicherností, že velké věci již nemají místa v nich! že náuka ta, jež nazývá se Kabalou, a kterou vy máte za svatou, jest náukou proklatou, ježto v ní se topí rozumy synův israelských, a ona je odvádí od pravého poznání… Je tam psáno…“
Tu hlas Meirův smísil se s křikem tak velikým, se smíchem a bědováním lidu, že ti, již chtěli ještě poslouchati, mohli zaslechnouti jen jednotlivé výrazy. Meir však přece nepřestal mluviti, naopak — mluvil rychle, vždy rychleji, těžce oddýchaje a oči brzy přimhuřuje, brzy široko otvíraje. Zdálo se, že vida neúčinlivosť svého úsilí, prahnul aspoň co možná nejdéle konati to, což považoval
