hrdosti, kterážto zračila se na jeho čele upoceném a zraněném a ohnivého blesku v očích, v nichžto kromě nevýslovného bolu jevila se tvrdošijnosť vůle nepřekonané.
Saul si zakryl tvář oběma rukama. Několik ženštin hlasitě zaplakalo; Rafael, Abraham a jiní dospělí členové rodiny povstavše rozníceni, zvolali jednohlasně: „Nešťastný člověče!“ — Chtěli ho obklíčiti a promluviti s ním, leč neměli času; s velkým třeskotem otevřely se totiž okenice zevně zavřené; tabule v oknech zacinkaly a rozsypaly se na drobné kousky; několik kamenů vpadlo do světnice a udeřilo do zdí a nábytku, a za okny vzkypěla vášnivá hrozná vřava, v níž nejhrozněji a nejvášnivěji vynikal hrubý hlas melamedův. Lid požadoval Meira a spisu Seniorova, zlořečil celé rodině přebývající v domě tomto, hrozil pomstou boží a lidskou, hulákal o zlehčování náboženství a hanění věcí posvátných národu israelskému.
Ezofoviči stáli jako přikováni na místa, pojati strachem, bolem a studem.
Jen Saul odkryl tvář, a hrdě se vzpřímiv počal rychle kráčeti ku dveřím.
„Tate! kam jdeš?“ křičeli za ním mužští a ženštiny úzkostlivě.
Stařec ukázav na okno, odpověděl hlasem třesavým:
„Vyjdu na pavlač domu svého a řeknu tomu hloupému zástupu, aby mlčel a odešel!“
Členové rodiny zastoupili mu cestu. Ženštiny ovinuly rukama nohy jeho.
„Oni tě zabijí!“ bědovali.
Náhle vřava venku umlkla, a za okny šířil se jen šepot množstvím úst opakovaný.
„Šames! šames! šames!“
A skutečně — vyšed ze vrat synagogalného dvora, po náměstí rychle k domu Ezofovičů se blížil člověk, jenž před několika minutami byl na stráži u dveří Bet-ha-Kaholu
