nejvznešenějšího a nejstaršího až do nejnižšího a nejmladšího má právo hlasu, a Bet-ha-Midraš jest nevyhladitelnou stopou vysoce demokratického ducha, jenž pronikal kdysi starožitné řády židovské. Každý, kdokolivěk jen pochází z rodu israelského, má právo vstupovati do té síně, modliti se v ní, čísti, řečniti, vyučovati.
Lid, jenž nebyl uvnitř budovy, leč stál v hromadě kolem ní, ohlížel se často ku protějšímu Bet-ha-Kaholu. V tomto místě, ustanoveném k zasedání administrativních a soudních úřadův obce židovské, počaly také blyštěti světla mdlá a nečetná. Nade vchodem svítila tam lampička, a na dlouhém stole, jenž se slabě šeřil za velkými tabulemi oken, bylo rozestaveno několik svic žlutých a koptících. Za chvíli počali vystupovati na pavlač Bet-ha-Kaholu lidé, již byli obyvatelstvu šibovskému dobře známi a budili v něm úctu hlubokou. Jednotlivě anebo po dvou přibývali tam soudci obce židovské, buď úplně šedí, anebo přišedivělí, vážní otcově četných rodin, zámožní kupci anebo majitelé místních usedlostí. Mělo jich býti dvanáct, ale tentokráte napočítáno jich pouze jedenáct. Dvanáctým soudcem v Šibově byl Rafael Ezofovič. Lid si šeptal, že strýc obžalovaného nemohl býti přísedícím u soudu; někteří pravili, že nechtěl. Po soudcích přibývali hodnostáři obce židovské, mezi nimiž byli zvláště: Morejne Kalman s rukama v kapsách pláště harasového a s ústy, jež neustále sladce se usmívala blahem nezkaleným, a Kamionker, jehožto tvář sežloutla a svraštila se ve dnech posledních a zrak jevil bázeň člověka, jemuž hrozí nebezpečenství. Nejposléze přišel Isák Todros. Vyklouznuv z nízkých dvířek své chaloupky, kvapil shrbený ve stínu zdí, jimiž dvůr byl obehnán, tak tiše, že skoro nikdo ze zástupu ho nepostřehl.
Uvnitř Bet-ha-Midraše skoro v téže chvíli rozlehl se jasný a silný hlas mužský nad tichým šumem vlnícího se lidu:
