„Ve jménu boha Abrahamův, Isákův a Jakubů poslyš, Israeli!“
Šum lidu se zmáhal a přešel pojednou ve hluk, ba skoro ve vřavu. Bylo v něm znáti trochu nechuti, ale ještě více obavy bojující se zvědavostí. Proto také hlas člověka, jenž mluvil uvnitř budovy lidem přeplněné, dlouho zápasil s pohlcujícím jej hlukem, a jen některá slova jeho vynikla nad něj a zněla srozumitelně. Náhle někdo ze shromáždění zvolal hlasem zvučným: „Utište se a poslouchejte! Neboť stojí psáno: Poslouchejte řeč všelikou, učiněnou ve jménu Jehovy!“
„To je pravda!“ bručeli mnozí, „vždyť počal mluviti ve jménu boha Abrahamův, Isákův a Jakubů!“
I nastalo hrobové ticho, rušené jen pohyby těch, kteřížto stojíce u dveří a za okny, vystupovali na prstech, aby uzřeli toho, jenž k nim mluvil.
Nespatřili však nic neobyčejného. Za bílým stolem, tedy na témže místě, odkud bylo často mluveno k lidu, stál Meir Ezofovič klidně s tváří rovněž klidnou. Byl sice bledší než obyčejně a oči jeho blyštěly vroucím pohnutím; ale bylo patrno, že pohnutí to nepocházelo z bázně aniž z nejmenší nejistoty, nýbrž naopak — z pocitův jakési mocné víry a rovně velké oblažující naděje. Držel v ruce několik sežloutlých a velmi starých archů papíru, z nichžto četl a jichž někdy vysoko pozdvihal, jako by chtěl ukázati očím všech přítomných, odkud bral slova svá.
„Israeli!“ zvolal v okamžiku, kdy hluk ustoupil před tichem hrobovým a všeobecným; „tys velkým národem! Tys první ze všech národův uzřel v nebi boha jediného, a na zemi v hromobití a blesku uslyšels desatero ohromných slov, na nichž jako na desíti skalách národové po všecka pokolení budují schody ku stupni dokonalosti! Israeli! slepé od narození, anebo pepřem zlostí oslepené jest oko toho, kdo pohlížeje na obličej tvůj, neuzří staré tvé důstojnosti!
