k té moudrosti, kterouž jsem obdařen, a jíž nikdy nenasycená duše má je žádostiva.“
Stařec chvějným krokem a o holi přiblížil se k muži již dosti moudrému a přec ustavičně a tak vášnivě prahnoucímu po moudrosti.
„Rabbi,“ vzdychnul stařec pobožně, „dovol, abych políbil dobročinnou ruku tvou…“
„Polib,“ odpověděl mistr vlídně; ale když prositel se nachýlil před ním, on pojal oběma rukama jeho hlavu, pokrytou vlasy bílými jako mléko, a políbil svraštělé, seschlé čelo jeho.
„Rabbi!“ zvolal stařec nesmírně blažený, „tys dobrý… tys otec, mistr a spolu — bratr náš!“
„A ty,“ odpověděl Todros, „blahoslaven buď za to, že’s až do stáří svého zachoval věrnosť zákonu Páně a lásku k zemi otců našich, z nížto hrstka písku zdála se ti dražší nežli zlato a stříbro…“
Oba měli slzy v očích, a bylo patrno, že také oba, ač teprv dnes po prvé se viděli, byli k sobě na vzájem nakloněni láskou tklivou, bratrskou a jaksi podivně smutnou.
Reb Moše, jenž usedl na zemi u černého otvoru krbu, očekávaje na konec rozmluvy, měl též oči plny slz, a teprv za chvíli, když Todros byl již samoten, promluvil hlasem sníženým:
„Nassi!“
„Haa?“ tázal se mistr, pohroužený již v obvyklé své zádumě.
„U nás ve městě jsou dnes velké noviny.“
„Jaké noviny?“
„Meir Ezofovič nalezl písmo předka svého Seniora, — dnes je přečte přede vším lidem…“
Záduma Todrova prchla beze sledu.
„Odkud to víš?“ zvolal rabín, natáhnuv šíji k melamedovi.
