že mohl stvořiti dílo tak dokonalé, jakým byl rabín Isák Todros.
Okolo poledne tedy Reb Moše, maje hlavu i uši naplněny vším, co byl slyšel, vloudil se tiše do černé chaloupky rabínovy. Nemohl však hned pustiti se s ním v rozmluvu. Todros hovořil s jakýmsi starcem, z jehožto zaprášeného oděvu bylo patrno, že cizinec přišel z daleka. Podpíraje se holí, stál před rabínem s tváří pokornou a spolu radostnou. Prosil rabína za štipec země přivezené z Jerusalema.
„Velmi rád bych šel do Jerusalema,“ pravil hlasem, jenž se třásl stářím a pohnutím, „abych tam umřel a pohřben byl v zemi otců našich. Jsem však chud, a nemám peněz na cestu. Dej mi, rabíne, hrstku toho písku, jejž dostáváš každoročně ze svaté země, aby vnuci moji mohli mi jej nasypati na prsa, až duše má rozloučí se s tělem. S tou hrstkou země budu lépe spáti v hrobě, — a je-li pravda, že k těm, kteříž ji mají u sebe, červi se nepřibližují a nehlodají na těle jejich?“
„Ovšem,“ odpověděl rabín vážně, a vyňav hrstku bělavého písku z pytlíčku, v němž drahocenná ta věc byla bedlivě zavinuta a zavázána, obalil ji do kousku papíru a podal starci.
Stařec přijal dar ten rukou, jež se třásla radostí, políbil jej a uschoval na prsou pod oděvem roztrhaným a zapáchajícím.
„Rabbi!“ pravil, „nemám, čím bych ti zaplatil…“
Todros natáhnul k němu žlutou svou šíji a řekl rychle:
„Zajisté přicházíš z daleka, ježto můžeš mysliti a mluviti o tom, abys zaplatil Isáku Todrovi… Nepřijímám platu od nikoho, nechť mu poskytnu cokoli, a ač vím, že činím velmi mnoho dobrého bratřím svým, prosím Předvěčného za jedinou odplatu: aby mi dal aspoň ještě jednu kapku
