pohybovati rukama. Mohlo se zdáti, že zapředla jakousi živou a obtížnou rozmluvu s někým neviditelným, snad s přeludy, jež se zrodily z vlastní paměti její.
Náhle potřásla hlavou a řekla:
„Tak bylo též, kdy můj Herš nalezl spis Seniorův… Zlí lidé tehdy ho kamenovali…“
Umlkla, leč velké, sklenné slzy oplynuly zlatoplavé její zřenice a zavěsily se pod víčky svraštělými a třesavými.
V té chvíli vstal Meir z lavice u protější zdi, a přešed rychle jizbu, usedl na nízké stolici, o níž stařena opírala nohy, sepial ruce na kolenou jejích a otázal se:
„Bobe! kde je spis Seniorův?“
Frejda slyšíc zvuky toho hlasu, jenž zajisté spolu s tváří Meirovou připomínal jí člověka vřele milovaného za dnů mládí a štěstí, usmívala se. Nesklopila však oči k vnuku svému, jenž seděl u jejích kolenou, leč očima neustále uslzenýma patříc v prostranství, počala šeptati:
„Pohádav se po prvé s Reb Nochimem a se vším lidem, přišel domů, usedl velmi smuten na lavici a zavolal k sobě ženu svou Frejdu. Frejda byla tehdy mlada a velmi krásna; nosila na hlavě závoj sněhobílý, a stojíc u ohně, jenž hořel v kuchyni, dohlížela na děti a služky své. Ale uslyševši volání muže svého, odešla hned k němu, stanula před ním a čekala, až k ní promluví. A on se tehdy tázal: Frejdo! kde je spis Seniorův?“
Stařena ustala v šeptu. Jinoch, jenž seděl u jejích kolenou, tiskna silněji ruce své sepiaté, ihned opět se tázal:
„Bobe! kde je spis Seniorův?“
Hlava ženštiny, pokrytá barevným závojem, zlehka se zakolísala, a tenké, žluté rty počaly opět šeptati:
„On se tázal: Kde je spis Seniorův? Schoval jej Senior snad pod zemi? — Nikoli! neschoval jej pod zemi, neboť tam by papír shnil a červi by jej hlodali. — Schoval jej ve zdích domovních? — Nikoli! vědělť, že oheň může
