Sklíčení a zasmušilí členové rodiny časem pohlíželi s podivením na starou Frejdu, jež neustále jevila jakýsi zvláštní nepokoj. Nemluvila sice, leč při obědě nezadřímala ani jedenkráte; ano naopak, pohybovala se neustále na svém křesle, dívajíc se brzy na rozbitou tabuli, brzy na Meira, brzy na místo uprostřed světnice, na něž před několika hodinami padl kámen z venku sem vhozený.
„Co jest jí?“ tázali se přítomní na vzájem tiše a s nepokojem.
„Připomíná si něco,“ odpovídali jedni.
„Obává se něčeho,“ pravili jiní.
„Chce něco říci, ale nemůže…“
Kdy rodina vstala od stolu, dvě pravnučky chtěly podlé obyčeje doprovoditi Frejdu do vedlejší světnice a položiti ji na odpočinek; ale ona opřela nohy silně o podlahu a ukázala prstem na lenošku stojící u okna.
Osoby, jež byly v prostranné jizbě, počaly za chvíli pořadem odtud odcházeti. Rafael odjel s Berem do jakéhosi sousedního dvora, aby tam ku konci toho dne vyřídili vážnou a důležitou záležitosť. Abraham se uzavřel ve své jizbě, aby se oddal počtům aneb snad i nábožnému čtení. Saul rozkázal dcerám, aby v domě bylo ticho, a hluboce vzdychaje položil se na lůžko. Ženštiny uhasivše oheň v kuchyni, zavřely tiše dvéře jizby společenské a odešly na dvůr, kde dohlížely na děti pospolu hrající, šily a zticha rozmlouvaly.
Prabába zůstala ve světnici společenské, a — podivno! — ač bylo vůkol hrobové ticho, neusnula, ba ani na chvíli nezadřímala. Sedíc ve hluboké své lenošce, patřila na rozbitou tabuli a pohybovala neustále rtoma, jako by něco sama sobě mluvila. Časem také zakolísala hlavou, již měla pokrytu barevným závojem; tehdy se zdálo, jako by diamantová spona závoje potokem jisker polévala sežloutlé její čelo, a dlouhé náušnice zvonily po článcích zlatého řetězu.
Neustále pohybovala rtoma, a brzy na to počala také
