zničiti zdi tyto. — Kde jej tedy schoval?… Tak se Herš tázal, a jeho žena Frejda dlouho přemýšlela o jeho slovech; konečně ukazujíc prstem na skříň, v níž byly staré knihy Seniorovy, pravila: Herši! můj Herši! spis ten je tam!… A když to Frejda řekla, Herš velmi se zaradoval a promluvil k ní takto: Ty máš rozum v hlavě, Frejdo, a duše tvá je tak krásna jak oči tvé!…“
Nepohnuté posud slzy při posledních slovech se posunuly s jejích zřenic, a plynuly po svraštělých lících k ústům, kteráž usmívajíce se při vysněných zpomínkách na mládí a štěstí, zašeptala ještě:
„A řekl pak: Dobrá a moudrá žena je dražší nežli zlato a perly, — u ní srdce mužovo je spokojeno!“
Jinoch, jenž sedě u jejích kolenou, patřil na její tvář zrakem plným proseb a tužeb, tázal se opět:
„Bobe! Co učinil Herš s tím spisem?“
Stařena dlouho neodpovídala; pohybovala jen rtoma, jako by rozmlouvala s někým neviditelným, až posléz počala opět vyprávěti:
„Kdysi vrátil se Herš z daleké cesty. Usednuv zase velmi smuten na lavici, řekl Frejdě: Vše zmařeno! Musíme schovati písmo Seniorovo, neboť nyní se nehodí k ničemu. — Frejda se tázala: Herši! kde ten spis uschováš? — Herš odpověděl: Schovám jej tam, kde byl dříve, a ty jediná budeš věděti o tom tajemství…“
Meirovy oči zajiskřily se z radosti.
„Bobe! to písmo je tam?“
A ukázal na skříň se starými knihami, památnými v rodině. Ale Frejda mu neodpovídala, nýbrž vyprávěla šeptem dále:
„On řekl: Jen ty budeš věděti o tom tajemství, a kdy duše tvá bude vycházeti z těla, sděl je s tím synem anebo vnukem svým, jenž bude nejvíce podoben muži tvému, Heršovi… A kdo ze synův a vnuků Frejdiných nejpodobnější
