„Těžko mi jíti k nim,“ pravil konečně, „a nejtíže skloniti šedou hlavu svou před Todrem… Nu,“ dodal za chvíli, „půjdu zítra… musíme brániti děcka… ač je vzdorovité a příliš málo si váží víry a obyčeje otců svých…“
Kdy toto se dělo v domě Ezofovičů, hustý, černý, vlnivý a hlučivý zástup pokrýval malou louku za městečkem. Z místa toho bylo nejlépe viděti výjev strašný a skvělý. Tu se také shromáždilo celé obyvatelstvo městečka, puzené zvědavostí a touhou po dojmech neobyčejných.
Obloha zplanula ohnivou září. Borový les byl v tom osvětlení celý růžový a tak průhledný, že se zdálo, jako by bylo lze sečísti všecky větve, jimiž vrcholky hladkých jeho kmenů byly ověnčeny. Široko v polokruhu rozlitá záře ta, dole nachová, měla výše všecky odstíny barvy žluté, až u samého vrcholu bledožlutým okrajem dosahovala k polovici oblohy a splývala tu s bledým jejím blankytem. A při ohnivé, přejasné té záři hvězdy svítily mdle jako pozlacené plíšky; srovnával se s ní jen ohromný, červený měsíc, jenž vycházel nad lesem na druhé straně obzoru.
V zástupu, jenž pokrýval louku, zapředly se četné, svarlivé rozmluvy. Jedni vyprávěli, že Jankel Kamionker, ledva plamen vyšlehl, pádil k hořícímu dvoru běduje a zoufaje nad nepochybnou ztrátou své kořalky, jíž tam měl hojnost velikou. Značné množství lidí poslouchajících to vypravování usmívalo se dvojsmyslně; jiní potřásali hlavou, litujíce Jankla pro ztráty domnělé a ohromné. Většina však mlčela o Janklovi a kořalce, ohrožené zničením. Nepochybně se domýšlela pravdy; mnozí dokonce o ní věděli na jisto, ale nikdo se neosmělil a nechtěl ani neprozřetelným slovem mísiti se v záležitosť obtíženou všemožným nebezpečenstvím.
Dobrá hodina uplynula od prvého zablýsknutí ohnivé
