záře, kdy v uličce, jež vedla na louku, zadrnčela kola otáčející se rychlostí neobyčejnou, a na louku vyjela najtičainka čtyřmi koňmi v plném cvalu unášená. Nebyla to obyčejná cesta do Kamioňky, nebylo tu vůbec ani cesty; ale majitel hořícího dvoru jeda tudy krátil si značně vzdálenosť od domova. Neseděl v úhledném svém vozíku, nýbrž stál, drže se opěradla kozlíku, a upíraje oči na les, jenž byl zbarvený světlem na růžovo, a za nímž matka jeho přebývala v otcovském domě, jenž hoře] plamenem. Ale když koně vpadly na louku, on postřehl hustý zástup tam se tlačící a křiknul na kočího:
„Opatrně! ať nikoho nepřejedeš!“
„Dobrý člověk!“ pravil někdo v zástupu, „v takovém neštěstí myslí ještě o tom, aby sám neuvrhl nikoho v neštěstí!“
Někdo jiný hlasitě vzdychnul.
Několik hlav nachýlilo se blízko k sobě a zašeptalo. V tom šeptu ozvalo se jméno Janklovo, ale tiše… velmi tiše.
Bylo však jedno místo, ne sice na louce, ale v uličce k ní směřující, kde se rozvinula rozmluva hlasitá. U chaloupky krejčího Šmula na lavici pod okny stál Meir, pohlížeje odtud na louku černající se lidem a na ohnivou záři za loukou. Níže byl obklíčen několika jinochy, obyčejnými svými soudruhy. Na jejich tvářích bylo patrno, že byli velmi rozbouřeni. Chaim, syn Abrahamův, vyprávěl přátelům celou rozmluvu Saula a synův jeho, již byl před hodinou uslyšel z kouta, v němž se skrýval. V horlivosti té neseslabil hlasu svého. Opakoval každé slovo, jež starší členové rodiny spolu byli vyměnili, hlasitě a srozumitelně, a jeho soudruzi mu také hlasitě a srozumitelně přisvědčovali. Rozhořčením a studem stala se ta mladá a obyčejně nesmělá srdce poněkud smělejšími… Ve sboru tom však nebylo slyšeti jeden hlas, jenž jindy ozýval se v něm slovy plnými sladkosti a moudrosti. Eliezer nestál mezi soudruhy, již obkličovali Meira,
