Saul, a podotknul tišeji: „Duše Israelova obtížila se dnes hříchem velikým!“
A Rafael, jako by odpovídaje na slova otcova, pravil vážně a tiše:
„Velká hanba je dnes uvalena na hlavu Israelovu!“
Z kouta jizby, do níž nejméně se šířilo jiskravé světlo plynoucí z venku, vyšel či vlastně vysunul se Abraham. Sehnut, se skloněnou hlavou přiblížil se k otci, a celý se třesa uchopil ruku jeho a přitiskl na ni ústa.
„Tate!“ pravil, „děkuji ti, žes nedovolil, abych se toho zúčastnil!“
Saul pozdvihl hlavy. Ruměnec mu zbarvil svraštělé čelo, ráznost blyštěla z očí přihaslých.
„Abrahame!“ pravil hlasem rozkazujícím, „dej si okamžitě zapřahnouti pár koní do vozu, sedni do něho a jeď rychle k panstvu, u něhož Kamioňský je hostem… Tam z toho místa nelze viděti požár… Jeď rychle a řekni mu, aby pospíšil na ochranu své matky a domu svého…“
Potom se obrátil k Rafaelovi:
„Rafaeli! jdi do hospody Janklovy a Lejzorovy… kamioňští rolníci se tam baví a pijí… Pobídni je, aby rychle odjeli a ochránili dům šlechtice svého…“
Oba synové Saulovi, poslušní jako malé děti, spěšně odešli ze světnice; ženštiny vyběhly na pavlač, načež Ber se tázal Saula:
„Tate! co myslíš nyní o Meirovi? Nečinil dobře, že varoval Kamioňského?“
Saul sklonil hlavu, ale neodpověděl.
„Tate!“ pravil Ber, „zachraň Meira. Jdi k rabínovi a k dajonům[1] a hodnostářům naší obce, a pros, aby naň nevydali soudu…“
Saul dlouho neodpovídal.
- ↑ Dajon = soudce.
