Rafael, jenž stál za ním, řekl:
„Když jsem byl onehdy v kamioňském dvoře, stará paní seděla se synem svým na pavlači, a když jsem počal mluviti o obchodu, řekla jemu: Pamatuj na to, Sigmunde, abys neprodával obilí nikomu jinému nežli Ezofovičům, neb oni jsou ze všech židů nejpoctivější a nejvíce jsou nám oddaní. A potom se mne tázala, žije-li ještě stará Frejda, je-li Saul, syn její, zdráv, a dočekal-li se již četných vnuků? Na to patříc na syna svého pravila mně: Pane Rafaeli! a já nemám posud žádného vnuka! — Já jsem se jí hluboce poklonil a řekl: Kéž byste žila sto let a dočekala se vnuků, velmožná paní! Nemohl jsem mluviti lež v uši její. Přál jsem jí toho upřímně. A proč bych jí měl přáti něco zlého?“
Rafael ustal v řeči, a Saul, neodvraceje tváře, po chvíli se zkrátka tázal:
„Rafaeli! Jak dlouho již kupuješ od mladého Kamioňského?“
„Od toho času, kdy vyrostl a stal se hospodářem… On ani nechce znáti jiného kupce kromě mne…“
„Rafaeli! Učinil ti kdy nějakou křivdu?“
Rafael trochu se rozmysliv odpověděl:
„Nikoli, neukřivdil mi nikdy! Jest ovšem trochu pyšný, — nestará se příliš o své záležitosti,… rád si zahýří, a když Israelita pokloní se jemu, on kývne hlavou s vysoka a nechce ho míti přítelem… Ale srdce jeho je dobré, slovo jeho neklamné; v obchodech on spíše snese křivdu, než aby sám někomu ukřivdil…“
Sára, jež stála za mužem svým, sepiala ruce, a vzdychajíc a hlavou kolísajíc, bědovala:
„Aj, vaj! tak mladý pán, a již takové neštěstí svalilo se na hlavu jeho!“
„Tak hezký pán, a měl se oženiti s takou krásnou slečnou!“ dodala žena Rafaelova.
„A kterak se nyní ožení, shoří-li dům jeho?“ pravil
