nad zástupem, vnikly do vnitřku domu Ezofovičů. Potom zástup ten přeplynuv náměstí, vzdálil se na konec městečka, a ohlasy dupotu a rozmluv jeho ozývaly se již jen slabě a z daleka.
Nyní teprv starý Saul povstav z pohovky, s tváří obrácenou k oknu stál dlouho mlčky a beze hnutí.
Potom zvolna pozdvihl rukou poněkud se třesoucích a řekl hlasem rovněž třesavým:
„Za časův otce mého Herše a za časů mých neděly se takové věci na světě, a takovýchto hříchů nebylo v Israeli… Z našich rukou plynulo stříbro a zlato na tuto zemi, ne však oheň a slzy…“
A po krátkém pomlčení, jakoby pohroužen v hlubokou zádumu dodal ještě se zrakem neustále upřeným na ohnivé nebe:
„Můj otec Herš byl velkou přízní nakloněn k jeho dědovi… Oni často spolu rozmlouvali o velmi důležitých záležitostech, a Kamioňský pán, jenž ještě se opásal zlatým pasem a nosil po boku dlouhou šavli, řekl otci mému Heršovi: Ezofoviči! ty máš velké srdce v těle, a zvítězí-li naše strana, učiníme tě na sněmu šlechticem!… Jeho syn nebyl takým jak otec, leč se mnou rozmlouval vždy zdvořile; já po třicet let kupoval všecko obilí ze statku jeho, a v každé jeho potřebě jsem mu otvíral kapsu svou, neboť z pozemkův, jež byly jeho majetkem, plynulo do ní mnoho zisku… Kamioňská paní, jež posud žije, měla velmi ráda mou matku Frejdu. Jednou jí řekla: Paní Frejdo! vy máte v domě svém mnoho briliantův, já však mám jen jeden… Ona totiž nazývala briliantem svého syna, jedináčka, jejž chovala jako zřenici oka svého,… téhož syna, jehož dům nyní hoří plamenem…“
Ukázal prstem na ohnivou záři, a umlknul pojat hrůzou, či žalem aneb úžasem.
