a s ústy posud otevřenými zůstal nepohnutý jako socha. Sedě naproti oknu patřil na ně zrakem oslupělým.
„Co to jest?“ zvolal konečně hlasem třesavým.
„Co to jest?“ opakovali všickni přítomni, a všickni, kromě Saula, povstali z míst svých.
Ve světnici před chvílí ještě tmavé, bylo náhle jasno, jako by tisíc pochodní zplanulo na městském náměstí a hojnými potoky vlévalo světlo své do vnitřku domu. Byly to zajisté pochodně, ne však planoucí na náměstí, nýbrž kdesi o několik verst dále, a nejen vnitřek domu Ezofovičů, nýbrž celou polovici oblohy oblévaly mořem světla jiskravého.
Při světle tom, náhle rozbřesklém, muži stáli uprostřed světnice nepohnutě, mlčky pohlížejíce na ohnivé sloupy, jež neustále šíře a výše rozplývaly se po nebi…
„Jak rychle provedl svůj úmysl!“ pravil Abraham.
Nikdo neodpověděl.
V městečku před chvílí ještě tichém nastal hluk neobyčejný. Žádné obyvatelstvo na světě nepodléhá dojmům všeho druhu tak snadno a rychle jak israelské. Tehdy byl dojem zajisté veliký. Způsobil jej mocný živel, jenž na zemi rozšiřoval zkázu a na nebi záři přesvětlou. Také bylo slyšeti, jak ze všech ulic a uliček městečka tisíce obyvatelů s dupotem noh kvapících, s hučením zbouřeného proudu valili se za městečko do polí. Za okny Ezofovičů celé náměstí se černalo tím zástupem, jenž plynul jediným směrem, a vřelo hlukem nejrozmanitějších otázek a domněnek. Leč z toho hluku vyniklo několik hlasů vydatnějších.
„Kamionka! Kamionka!“ volali mnozí, jižto znali lépe okolí.
„Hörst! hörst! Kamioňský dvůr!“ pochytil celý sbor hlasů.
„Aj vaj! tak velký dvůr! taký krásný dvůr!“
Byly to poslední výkřiky, jež rozléhajíce se za okny
