A opět se usmívaje, pokračoval:
„Kdybys otázal se jeho, který pokrm je čistý a který nečistý; smíme-li v den sabbatu utírati svíci a opásati se šátkem kapesním; je-li třeba, abychom sedajíce k jídlu blahoslavili nejprve víno anebo chléb; kdybys jeho se otázal, jak duše lidská přechází z těla do těla; kolik Sefirotův Jehova vypustil ze sebe a jak ti Sefiroté se nazývají; kterak třeba skládati písmena jmen božských, abychom z nich složili slova velkých tajností; kdy nastane den Messiášův, a co toho dne se stane?… on by na tyto všecky otázky tvé odpověděl řečí dlouhou a učenou. Ale začneš-li mu vyprávěti o vinopalnách, daních, o panských dvorech a těch záměrech, jež zlí lidé mají na ně, vytřeštil by na tě oči a poslouchal by tě jako hluchý, neboť on tomu všemu nerozumí, a jemu za těmi knihami, z nichžto čerpá moudrosť, celý svět jest jako poušť ve tmavé noci!…“
Meir sklonil hlavu.
„Cítím, že máš pravdu,“ řekl, „a přec bych se ho měl tázati: je-li dovoleno z příčiny vlastního zisku činiti křivdu člověku nevinnému?“
Ber odpověděl:
„On by se tebe otázal: a kdo je ten člověk nevinný? — Israelita aneb Edomita?“
„Edomita!“ odpověděl Meir jak ozvěnou.
Pohlédl vzhůru, jako by přemýšlel, pohnul rukama, jako by se čemusi divil, a posléz upřel zrak na tvář Berovu.
„Bere!“ pravil, „nenávidíš Edomitů?“
Ber vrtěl hlavou.
„Nenávisť jest odporna srdci,“ odpověděl „Kdysi… v mládí… chtěl jsem dokonce jíti k nim a zvolati: pomozte! Ale nyní jsem rád, že jsem toho neučinil; nýbrž zůstal u svých, ale nemám v srdci svém žádné nenávisti k nim…“
