neukojené a v hloubi prsou skryté jevily se v zárysu jeho rtů tenkých, půvabných a nosících známku jako by kamenné resignace. Někdy vznikaly dvě popříčné brázdy na jeho bílém a hladkém čele. Příčinou jich byly snad jakési zpomínky staré, ale věčně bolestné, neboť kdykoli se obnovily, Ber se rukou dotýkal prsou svých, a krátký, slabý povzdech pozdvihal ramenou jeho. Bylo patrno, že v minulosti toho člověka hrálo se jakési drama tiché, jež nebylo nikomu úplně známo, ale jehož rozvinutí, pohroužejíc vůli a mysl jeho v dřímavosť, pozůstavilo mu v prsou ozvěnu věčně umírající a věčně znovu se budící…
Nyní stoje před jinochem, jejž byl skoro násilím vyvedl ze zástupu, pohlížel dlouho na tvář jeho okem sklenným, bolestivým.
„Meire!“ pravil konečně, „děd tvůj Saul měl před hodinou dlouhou rozmluvu se synem svým Abrahamem. Opustil hosti své, aby s ním promluvil, a přikázal mi, aby vyslechl tu rozmluvu a byl tak svědkem toho, co vyšlo z úst jeho a co svědomí synovo musilo poslechnouti. Buď již spokojen, Meire. Strýc tvůj nedopustí se toho velkého hříchu a té hanebnosti, kterážto za nedlouho se stane!“
„Stane se!“ ozval se Meir vášnivě. „Nestane se! učiním, aby se nestala!“
Ber se trpce usmál.
„Ty tak učiníš! A kterak? Domyslil jsem se, ze chceš o tom říci rabínovi, a vyhledal jsem tě, abych tě varoval a odvrátil neštěstí od hlavy tvé. Myslils, jakmile povíš rabínovi o celé záležitosti, že on se hned vzchopí a zkřikne, aby nikdo se neopovážil vykonati skutek tak hanebný. Kdyby tak učinil, všickni by ho poslechli, toť pravda, — ale on tak neučiní…“
„Proč toho neučiní?“ zvolal Meir.
„Proto, že nerozumí obchodu.“
