z tlumu, a postaviv se uprostřed jizby, sklonil bílou, píhovatou tvář svou skoro až k zemi.
„Kdo pozdravuje mudrce, pozdravuje velebnosť Předvěčného!“ zvolal hlasem úpěnlivým a třesavým. Ale nebyl jen hlas jeho třesavý, také ruce a ramena se mu třásla, a kdy muž ten poněkud pozdvihl tváře své, modré zřenice jeho počaly obíhati v jizbě s nepokojem a zmatením, jež bylo blízko šílení.
Isák Todros seděl jako zkamenělý. Jen oči jeho utkvěly na zděšené tváři ryšavého člověka před ním stojícího, a teprv za chvíli, když ten člověk, nemoha zděšením ani slova promluviti, neustále mlčel, mudrc vydal ze sebe zvuk hrdelný a nosový a zvolal táhle:
„Nunu!“
Šimšel pozdvihl ramenou a maje hlavu mezi ně vsunutou počal mluviti:
„Nassi! Nechť světlosť tvá osvítí temnosti mé! Rabbi! Spáchal jsem hřích veliký, a srdce mé se třese strachem, když před tebou se mám vyznati z toho hříchu! Nassi! jsem člověk nešťastný… Ryfka, žena má, zkazila duši mou na věky, a jen ty, Rabbi, naučíš mne, kterak ji nyní mám očistiti od velikého hříchu toho!“
Pokorný kajicník se tu zajiknul, a teprv za chvíli nabyl opět odvahy a nové síly.
„Nassi! já i Ryfka, žena má, i děti naše usedli jsme minulého pátku k sobotní večeři. Na jednom stole stála u nás mísa masa, na druhém stál hrnek mléka, jež Ryfka, žena má, připravila našim dětem nejmenším. Ryfka čerpala mléko z hrnku a nalévala je lžičkou nejmenším dětem na misky. A když tak činila, jednou se jí ruka zatřásla, a kapka mléka padla se lžičky na to maso, jež bylo na míse… Aj vaj! hloupá žena! co to učinila! Poskvrnila maso!“…
Bázlivý Samson opět se zajiknul v řeči a mudrc se tázal bez nejmenšího hnutí těla aneb mrknutí očima:
