ošumělým a chatrným, tváře bledě, mající na sobě známky tuhého boje o živobytí, tváře trpící a trpělivé. Byla to konečně pravá mosaika tváří mladých, poloděckých, mužských i ženských.
Meir se na chvíli zastavil, jsa již blíže chaloupky.
„Proč bych tam šel?“ pravil sobě, „nechtěl by mne nyní vyslechnouti. — Nu!“ dodal hned na to, „a ke komu tedy půjdu?“
Po krátkém přemýšlení smísil se opět se zástupem, a brzy se octnul u dveří černé lepenice do kořán otevřených.
Za otevřenými dveřmi v úzké, trochu tmavé síňce stála opravdu zeď, utvořená ze zad lidských, a bylo nejhlubší ticho, rušené jen těžkým oddycháním asi dvacíti prsou. Meir v té zdi razil si dráhu, což mu bylo tím snadnější, ježto lidé tlačící se v síňce byli z větší části chudí a pokorní hosté, před několika hodinami upřímně vyčastovaní v zámožné kuchyni Ezofovičů. Postřehnuvše člena rodiny, pod jejížto střechou bývali často a ochotně pohostěni, rozestupovali se jak mohli, aby mu usnadnili průchod mezi sebou. Činili to však spěšně a velmi roztržitě, ježto zraky jejich byly obráceny ku vnitřku jizby vedlejší. Stavěli se na špičky nohou, aby uzřeli a uslyšeli, co se děje uvnitř té jizby, natahovali šíje a otvírali široko oči rozjasněné, udivené, zvědavé, žádostivé a spolu bázlivé. Kdykoli zaslechli nějaký úryvek rozmluvy z vnitřku jizby, na ústech jejich, uvadlých a bledých nouzí, chorobou a prací, rozkvétal úsměv nevýslovného blaha, jako by slova, aneb jen zvuky hlasu velebeného mudrce byly vonnou olivou, jež hojí všecky rány života jejich.
Jizba, v jejichž otevřených dveřích Meir nyní také stál, vyhlížela dosti divně. V pozadí jejím na stolici, umístěné mezi zdí a stolem, seděl Isák Todros, v jehož oděvu a postavě nebylo znáti nic svátečního. Mělť na sobě týž dlouhý, ošumělý a potrhaný šat jak obyčejně, a hlava jeho byla
