obyčejným svým hlasem pokojným. Vesničanka počala smlouvati, ale Holda jí po druhé již neodpověděla, ne proto, že by snad nechtěla, ale z té příčiny, že neslyšela jejích slov, ač dosti hrubě a křiklavě pronešených. Zrak její utkvěl na jediném bodě náměstí; na čele a lících zplanul ruměnec, a na ústech vážných rozkvetl úsměv skoro dětinský a spolu vášnivý. Asi sto krokův od místa, na němž byl Abel se svou vnučkou, protlačil se Meir skrze zástup a kráčeje nyní rychle beze všech překážek blížil se přímo k nim. Neviděl jich však; patřil přímo před sebe zrakem, v němž jevil se spěch a nepokoj. Minul Abela a Holdu, ani jich nepostřehnuv, a vešel do vrat synagogalného dvora.
Toho dne však nebylo lze po synagogalném dvoře jíti snáze nežli po tržním náměstí.
Meir pospíchal k černé chaloupce rabína Todra, ale k té také se tlačil zástup lidí různého věku i zevnějšku. Čím blíže chaloupky, tím větší byla tlačenice, a tím méně lid v té tlačenici rozmlouval, nýbrž postupoval tišeji a opatrněji. Nebylo tu jako na tržním náměstí křiku, hádky, smíchu a vzájemného strkání; nebylo tu také tváří vášnivě rozohněných, aniž očí, jež se blyštěly horečkou zisku, aniž posunků rychlých a hrubianských. Hustý zástup plynul k nízké lepenici v slavnostním mlčení, jež bylo rušeno jen šeptem nesmělým.
Meir věděl, kam a proč ten zástup pospíchal a z jakých živlů se skládal. Stálých obyvatelů šibovských tu vůbec nebylo, aneb aspoň velmi málo; majíce totiž velkého rabína bezprostředně na blízku, nepotřebovali ani očekávati zvláštních dní, aby se mohli těšiti z rady, naučení aneb jen z pohledu jeho. Lid, jímžto synagogalný dvůr byl nyní naplněn, skládal se z obyvatelů blízkých, vzdálenějších, ano i z okolí šibovského dosti vzdáleného. Zámožných kupců, lidí v oděvu, jenž by jevil dostatek a jistý vyšší stupeň světské uhlazenosti, byl tu sice jistý počet, ale ne značný. Ohromnou většinu tvořily postavy vyzáblé, oděné rouchem
