že mne, ženštinu, obeznamuješ se záležitostmi tak vážnými, s myšlenkami tak velkými!“
„A proč bych tě s nimi neměl obeznámiti? Či v domě mém špatně hospodaříš aneb děti mé špatně vychováváš? Ty konáš všecko dobře, Frejdo, a duše tvá je tak krásna jako tvé oči!“
Bledá tvář mladé židovky pokryla se nachem. Frejda sklopila oči, ale koralové její rty šeptaly nedoslyšné jakési výrazy — lásky aneb díkučinění.
Herš povstal.
„Kde budeme hledati to písmo?“ tázal se v zamyšlení.
„Kde?“ opakovala žena.
„Frejdo,“ pravil muž, „Michael Senior nemohl schovati písmo své v zemi, věda že by je tu červi zničili, anebo by listy v prach se obrátily. Či to písmo je v zemi?“
„Nikoli,“ odvece ženština, „v zemi není.“
„Ani ve zdi je nemohl schovati, věda, že zdi brzy prachniví, a vnuci že je sboří, aby postavili nové. Stavěl jsem sám ty nové zdi a hledal velmi bedlivě ve starých, ale písma v nich nebylo.“
„Nebylo!“ ozvala se Frejda smutně.
„Ani ve střeše nemohl je schovati, věda, že střecha shnije, a že ji vnuci sboří, aby postavili novou. Když jsem se narodil, byla na našem starém domě snad již desátá střecha, ale zdá se mi, že toho písma v žádné střeše nebylo.“
„Nebylo!“ přisvědčila ženština.
„Kde tedy může býti?“
Oba se zamyslili. Po dlouhé chvíli Frejda náhle zvolala:
„Herši! již vím! písmo je tam!“
Muž pozdvihl hlavu. Ženština ukazovala prstem na velkou zasklenou skříň, stojící v rohu světnice a naplněnou shora až dolů velkými knihami v šedé vazbě zaprášené.
„Tam?“ tázal se Herš hlasem táhlým.
